Příběh Harýčka začíná asi jako mnoho a mnoho jiných situací v běžných rodinách. Tatínek, maminka, synáček… Chlapeček roste, jde do školy, pobere trochu rozumu a moc, nesmírně moc si přeje kamaráda – pejska. Po mnohých rodinných dohadech přijdou Vánoce a malý chlupatý uzlíček pod stromečkem – ejhle štěňátko jorkšírského teriéra!

 Nadšení nezná mezí. Chlapeček si vzorně píše úkoly, uklízí po sobě, vynáší koš a odpoledne dle dohody chodí pejska venčit. A přichází období počítačových her a méně času .... a pejsek se upíná na maminku, neb ta vždy doběhne na vyvenčení, vždy naplní mističku s krmením. Synáček roste, moudří a má zájem o papoušky. Pejsek se stejně mazlí jen s maminkou. Prosby, sliby, nářky ... jak se bude moc učit, jak nebude trávit čas na počítači, fakt... A ten maličký amazoňan v PET centru je tak samotný a smutný. A pak ty narozeniny – a ejhle – amazoňan je doma. Synek nezná meze své radosti, dokonce myje i nádobí a vynáší koš bez vyzvání. A nakonec si amazoňana oblíbí celá rodina. A Harýček bydlí u synka v pokojíčku, opakuje různá slovíčka a je super kamarád. Chlapec se dle slibu učí, jak může. Takže príma konec příběhu? Jenže ono se něco mění. Mění se malý chlapec. Začíná puberta, tvrdá, hlasitá hudba ... a Harýček věčně ječí. Proč??? Nikdo nechápe, co se u amazoňana změnilo? U Harýčka se nezměnilo nic. Ale chlapec pomalu dospívá, amazoňan špatně snáší tvrdou rockovou hudbu a řve, a řve a řve. Celé dny. A tak putuje k mamince do kuchyně. Jenže Harýček řve dál. Trpělivá maminka mu aspoň vymyslí program – jezdí s nimi na chatu. Tak to má Harýček nesmírně rád. Nejen, že se mu na chatě nesmírně líbí, protože tam má voliérku na zahradě pod jabloní, ale také nastává nesmírná legrace po cestě. Maminka řídí a tatínek řídí maminku: „Doprava, do pravého pruhu, .... Dopr----, debile... Tedy netuším, co se po cestě dělo, ale tyto hlášky si Harýček udržel do dneška, kromě jiného mletí a napodobování štěkání psího kamaráda. A jak čas plynul, situace se jaksi ještě zhoršila. Synek se opravdu dobře učil, dostal se na školu a odjel na internát do jiného města. A tak Harýček osaměl, on totiž byl na chlapce velmi fixovaný. A už ho ani nebavily cesty na chatu, byl omrzelý, tatínka a maminku atakoval a hlavně – ječel, křičel, vřeštěl... a to celé dny. A k tomu se oškubal, aby toho nebylo málo. A to už tatínek nevydržel a rozhodl – amazoňan půjde z domu. Ale co s ním?

A tak byl Harýček přijat do Laguny. Zde po krátké době dostal samičku Kiri, která má vzácnou chorobu – má alergii na prach z peří jiných ptáků. To ukazuje, že papoušci trpí velmi podobnými nemocemi, jako my lidé. Dlouho trvalo, než si na Kiri zvyknul a pochopil, že ona je jeho družka, ne jorkširský teriér. Teprve po dvou letech soužití s Kiry přestal Harýček „štěkat“ jako pejsek a věnoval se své amazonské družce.

Dneska se Harýček sice stále trošku přiškubává, ale o svou družku se pečlivě stará. Vzhledem ke své diagnóze musí být Kiri ve velké vzdušné voliéře co nejvíce izolovaná od možných alergenů. Od jara do podzimu jsou oba umístěni ve venkovní voliéře a užívají si čistého vzduchu v údolí Sázavy.