Kakadu molucký Honzíček

Díl 1. – Léta ztracen a zapomenut

Historie tohoto příběhu sahá až do roku 1971, kdy přijel z Indonésie kakadu molucký. Byl zakoupen jako majetek klubu. Poněvadž to byl opravdu nádherný samec, dělal parádu po několik let na výstavách v Botanické zahradě UK. Ubytován byl střídavě po různých chovatelích klubu. Nedařilo se mu tak, jak by se „molučákovi“ mělo, a tak se začal postupně škubat. Desítky let čas volně plynul a z krásného papouška se postupně stávala troska. Upadl v zapomnění a tak se nechal jen dožít.

Teprve po mnoha promarněných letech se konečně daří dostat starého, zdevastovaného a nemocného ptáka na kliniku. Jeho stav je velmi vážný. Je úplně oškubaný s rozsáhlou vykousanou ránou na hrudi. Pravé oko má propadlé a nevidí na něj. Nastává kompletní vyšetření.

Užívá injekčně antibiotika na přeléčení chronického zánětu, který způsobuje neošetřovaná rána na hrudi. V pravém oku je odumřelá sítnice, takže už na něj nemůže vidět. Je potřeba hlídat a dle potřeby kapat oční kapky Arufil, protože se netvoří slzy a tudíž oko může přisychat. Na levém oku je malý vřídek v rohovce neznámého původu. Několikrát denně se musí mazat antibiotickou mastí, aby se ranka zacelila a přitom nezpůsobila zánět (což zřejmě nastalo dříve u pravého oka). Z vyšetření je patrné, že kakadu trpí nemocí zvanou parakeratóza. Je to určitá porucýha v tvorbě a složení kůže a peří, způsobená absencí zinku. Proto došlo ke špatnému růstu peřnch folikulů a vadnému vrstvení kůže, takže si pták obtížná místa raději vykousal, a tím způsobil těžkou ránu na hrudi.
Po dvou týdnech léčby na klinice je odvezen do „ptačí pakárny“.

Honzíček – kakadu molucký

Nazdar „kolegové“.
Jsem už letitým členem Vašeho klubu, i když mě většina z Vás vůbec nezná. Tak se Vám zde budu postupně představovat a seznamovat Vás s mým nynějším životem. Ten minulý nechám temnotě – nestál za nic! Budu chtít doufat, že to bude teď zábavnější. Všichni to tady v „pakárně“ říkají, tak snad…

Po mnohých letech mě v dubnu 2009 převezli na kliniku. Mám tolik zdravotních problémů, že jsem jim zde pěkně zamotal hlavu. Ani nevěděli, kde začít. Po prvních vyšetřeních mi začali dávat léky a ošetřovat velkou ránu na hrudi. Já ji stejně koušu, hrozně mě táhne, když strup zasychá, to prostě nemůžu vydržet. Opravili mi drápky jako na manikýře. Měl jsem je zatočené jako lokny. Bylo to nepříjemné, ale musím uznat, že se mi líp sedí na bidle. Na klinice mě umístili do maličké klece (no já posledních mnoho let stejně větší neměl). Měl jsem několik sousedů – také pacientů, ale úplně nejúžasnější zjištění bylo, že kousek ode mě byla umístěná klec s velkým bílo-lososovým kakaduem. Okamžitě jsem poznal, že je to papoušek mého druhu – slečna kakadua moluckého. Začal jsem se jí krapítek dvořit, i když mi bylo do ouvej. Ale aspoň jsme si mohli společně povrkat. Byl jsem pochválen, že hezky papám. No jo, tak já ovoce vždycky rád, a tady jsem dostával i jiné dobré věci. Nejsem žádný konzervativec a dám si klidně něco nového, když je to chutné. Vůbec se nijak neomezuji, nakonec jídlo bylo jediné pozitivum, které jsem si poslední roky užíval. Čas plynul a já se trochu zotavil. Bylo rozhodnuto, že mohu přejít do domácího léčení.

Pak nastal ten den, kdy jsem se přestěhoval do „ptačí pakárny“. Dostal jsem přidělenou velkou karanténní klec. První dny jsem pozoroval ostatní osadníky pakárny i paničku, která se o nás starala. Byla to pro mě obrovská změna, pořád se něco dělo. Syčel jsem na lidi a bál se jich. Vztekal jsem se, když mi ošetřovali ránu i oči, ale za chvilku jsem byl zase zpátky v kleci a pomalu si zvykal na denní režim. Už prvním problémem pro mě bylo vylézt po mřížích klece na horní bidlo. Nemám vůbec sílu, musím hodně trénovat, abych se nenechal zahanbit. Další divná věc: udělám krok před sebe a spadnu na zem, protože další bidlo je o mnoho dál než pár centimetrů přede mnou. Tak to vždy bývalo a já jen přešlapoval sem tam, sem a tam, jako blbeček. Tady se musím víc pohybovat a snažit. I moje okousaná křídla bych mohl roztáhnout, ale to mi jde ztěžka, mám je hrozně ztuhlé. Tak to jen trošičku zkouším, ale radši okusuju větve.

Za dva týdny jsem zjistil, že je velice příjemné se nechat pohladit a rozbalovat si peří na hlavičce. Přestal jsem útočit a bát se. Začal jsem být mazlivý a náramně spokojený. Užívám denně doplňující složky potravy – biotin H, který by měl po delší době odbourávat moje trápení – špatnou (neboli žádnou) tvorbu peří a kůže.

Jenže moje levé očičko se zhoršilo a rohovka se zanítila, stejně jako před časem to pravé, na které už nevidím. Oko bolelo, nic jsem neviděl, bylo mi špatně. Panička mě opatrně sebrala ze země – na bidlo jsem už nevylezl – a odnesla opět na kliniku. Měl jsem zánět v celé hlavě, dostával jsem utišující léky a skoro pořád spal. Jedl jsem a pil jen z ruky. Po nějakém čase se situace vylepšila, opět jsem se vrátil do „pakárny“, ale do jiné místnosti a do jiné klece. Tahle byla nizoučká, abych si neublížil. A také jsem byl jiné místnosti – to proto, abych byl trvale pod dohledem. Jen pomaloučku se můj stav zlepšoval, zánět z hlavy ustupoval, ale ouha – stále nic nevidím. Když už se zánět vyléčil úplně, bylo jisté, že rohovka mého levého oka je nevratně poškozená, sítnice téměř nefunkční. To znamená, že už nikdy nic neuvidím? Všechno je zde pro mě nové, nic v této místnosti neznám, nic neumím, ani se najíst. Má ještě smysl žít?

Tuto otázku si pokládala panička celou noc. Zvažovala všechna pro i proti. Poslední desetiletí jsem seděl v malé kleci a koukal do pokoje dvounožců – sám, úplně sám. Teď nic nevidím, ale každý den jsem opečováván, dostávám krmení přímo do zobáku, protože zatím nevím, kde ho hledat. Když mě bolí očíčko, dostanu kapky a hned to přejde. V noci jsem padal z bidla, tak spím na gauči – mám své ručníky a polštářky, do kterým se zachumlám a trochu je rozcupuju. Ale to nevadí, dostanu hned nové. Přes den mi pouští klasickou hudbu a já si tiše povrkávám. Když je hudba rychlejší, nedá mi to a nadskakuji nad bidlo a „tancuju“. Vlastně můžu při své slepotě mít při takovéto nadstandardní péči bohatší život, než jsem měl dřív, i když jsem viděl. Jsem dost inteligentní na to, abych se všechno naučil i poslepu. a tady v pakárně zrovna v mé nové místnosti je jeden úplně slepý papoušek zpěvavý a hravě všechno zvládá. Ani to na něm není poznat. A já jsem velký bojovník a mám ohromnou vitalitu. Tak nevzdávejte a dejte mi přeci šanci, já si chci ještě užít hezký ptačí důchod. Ještě odborná konzultace s veterinářkou a je rozhodnuto – budu žít.

Díl II. – Svítí slunce i pro mě

Ahoj lidičky. Už Vás očima nikdy neuvidím, ale to neznamená, že bych upadl do úplné tmy. Začal jsem plně využívat jiné smysly - a to především sluch a řeč těla. Vlastně to není nic složitého, ale má to svá absolutní pravidla. Lidičky, víte vy vůbec, co to jsou absolutní pravidla? Jejda, vždyť to je prostě něco, co se nesmí nikdy, ale nikdy porušit. Když vejde panička ke mně do místnosti, tak mě pozdraví a jemně se dotkne rukou mého zobáku. Já to opětuji jemným stiskem, a teď vím, že jí můžu sdělit své potřeby. Co se týče jídla, zatím se nechávám krmit. Když natáhnu hlavu a otevřeným zobákem hrábnu před sebe, znamená to, že mám hlad. Panička přinese moji skleněnou mističku s vroubky, řekne „papání“ a zaškrábe na ni nehtem. To hned vím, že mám před sebou připravené jídlo. Už umím výraz, „papání-banán“ (kruci, ten mám fakt rád), „papání-granulky“ a „papání-zrníčka“. Stejné je to se spinkáním. Jak jsem už říkal v prvním článku – spinkám na gauči. Ne, že bych to neuměl v kleci, ale já nechci. Je to rozhodně výhodnější. Jasně, že to zkoušeli mě odnaučit: „Počkáme, ono to Honzíčka přejde, necháme ho spát v kleci, však dá pokoj“. … Houbes! Hezky jsem počkal, až usnou. A pak si sedl na konec brusného bidla a hezky se shora dolu začal brnkat zobákem o mříže klece jako na harfu a k tomu kňourat: „Haló, lidi, jsem tady, já Molučák, a budu spát na gauči, i kdyby hrom na koze seděl!!! Rekord byl, že to vydrželi sedm minut: „Prosím tě, dej toho ptáka na ten JEHO gauč, jinak se nevyspíme“. Musel jsem si je hned zčerstva vychovat, ale fungovali dobře, už to nikdy se mnou nezkoušeli.

Nejvíce veselo je doma navečer. To začnu taky rozvazovat, a chci se proběhnout. Panička mě vezme do náruče, chvilku hladí a pak nechá probíhat ve velké předsíni. Je tam prostor a málo nábytku. Chodím do kruhu, abych měl jistotu, že do ničeho nevrazím, a pak se rozeběhnu a několikrát skočím do dálky. Když se dostatečně unavím, vrátím se do pokoje a klimbám na koberci u televize. No co? Nedivte se: Já jsem „Pan Molučák, a ne žádná malá andulka do klece. Já potřebuju žít volně – tak už to pochopte! Když jdou všichni dvojnožci spát, panička dá na gauč moji deku, ručníčky na cumlání a polštářky – a jde se do hajan – čili povel „spinkat“. Když se mi ještě nechce spát, natáhnu hlavu k paničce a to znamená – chci hladit, mazlit, obírat a chválit. Teprve potom lze znovu zadat povel spinkat, já se opřu a zachumlám do ručníků a hajám až do rána. Tedy, někdy. (Vlastně skoro nikdy!) V noci se často probudím a mám strach. Tak skočím z gauče a začnu cajdat po parketách. To probudí paničku (spím u ní v pokoji), hned mě zvedne, uchlácholí a jdu znovu spinkat – to je bájo!!! Musím přiznat, že to několikrát za noc zneužívám. Ale né abyste jí to práskli! – nemá o tom ani tušení!

To jsou ty příjemnější záležitosti. Nepříjemné je ošetřování mých nemocných očí. Ale také se to dá zvládnout. Panička mě zabalí do deky jako mimčo, položí na polštář a řekne: „očičko“. Já vím, že to znamená nějaké kapky či mazání do oka. A já jsem hodný a chytrý kluk, tak se chvilku nemelu, dostanu kapičky do očí, fakt to trvá jen krátko. Jak panička řekne „hotovo“, je vyhráno. Vím, že mě pustí zase běhat volně po pokoje. A to je výhodné, za tu chvilku ošetření. Děláme ty nepříjemné věci několikrát denně, ale úplně stejně často můžu pak běhat volně po pokoji, tak je to pro mě výhodné – to si zase spočítat umím. Podobně to probíhá i na klinice. Tam musíme občas zajít. Nemám to rád. Vyšetřují mi oči a to je nepříjemné. Panička mě přidrží, doktorka ošetřuje a já se snažím trefit zobákem tu správnou ruku, tj. doktorky nebo sestry. I když nevidím, nikdy se nespletu, nikdy jsem nekousl paničku. A zase je to na stejný pokyn – „hotovo“ – znamená to, že jdu hned do přenosky a šupajdíme domů. Tam si chvilku odpočinu a pak následuje dlouhý společný večer s paničkou, to mám jako za odměnu. Honíme se po předsíni, panička cvaká prsty do podlahy, abych „viděl“, kde je. Chvíli honím já ji a chytám ji za ruce zobákem (ale jen jemně, to já vím), pak zase ona mě. Chytí mě za hlavu, já pištím, hned mě pustí, já zdrhám a jde to zase nanovo.

Jenže to moje levé očičko se špatně hojilo, rohovka úplně odumřela a v oku byla velká prázdná jamka, která často krvácela. A tak nastalo opět dilema – buď oko vyndat, nebo operačně upravit a sešít. Protože bylo potvrzené, že tím okem rozeznám světlo a tmu – bylo rozhodnuto - operace. A tak jsem nedostal pár hodin najíst (to mě naštvalo) a jelo se na kliniku. Tady mě uspali a mezeru v oku sešili. Zase mi bylo pár dní špatně, tak jsem dostal nějaké medikamenty a hodně pospával. Panička si vzala volno z práce a starala se o mě. Hodně mě chovala a já spokojeně spinkal. Musí se to ještě dlouho čistit a léčit, ale pokud se to povede, budu vidět světlo. A to bych rád.

Jen co jsem se zotavil z operace, nastala další moc príma zábava. Jezdíme na chatu. To je další povel z našeho slepeckého slovníku. A ten chápu okamžitě. Nechám se posadit do otevřené papírové krabice vyložené ručníky (bez nich ani ránu!) s nizoučkým bidýlkem, zaparkují mě do předsíně mezi tašky a čekám. Jsem v tu chvíli absolutně vzorný, držím se okraje krabice zobákem – to kvůli zatáčkám. Jakým? – No přece v autě! Držím se pevně bidýlka a vybírám zatáčky jako motorkář. Chvíli to drnčí a zatáčí, pak to zahrká a řekne se „Jsme NA CHATĚ“. Vážně není nic lepšího. Posadí mě na trávník, chvíli v něm pobíhám. Pak mě nasměrují do takové lehké chýše z lískových větví, abych měl možnost stínu – no a já se venčím a sluním. Mám zde své mističky s papáním a pitím, takže si labužničím, poslouchám cvrlikání ptáků a šum větví a nejradši se vystavuji na slunci. Okusuju moji chýši z lísek a jsem nadmíru spokojen. Nejhorší je, když mám jet zpátky do Prahy. To se držím bidla ze všech sil a chci tu zůstat. No nikdy to nevyjde. Cestou mě panička hladí a mazlí, takže to má nakonec také své výhody.

A jednu důležitou věc jsem úplně pozapomněl – a to moji vykousanou ránu na břiše. Léčením vznikl tvrdý strup, který mě natolik svědil, že jsem si ho hned musel zase strhnout. Tak abych to nedělal, dostal jsem na nějaký čas límec na krk. Je to hrozná otrava, ale bez něj to nešlo. Už mi zbývá odléčit jen malý kousek na hrudní kosti, tak to ještě chvíli vydržím a budu mít pokoj. Díky trvalé léčbě parakeratózy se mi vylepšilo peří – už mi začínají vyrážet na zádech nové folikuly a rozbalujeme první prachové chomáčky. Tak mi držte palce, jestli to půjde takto dál , bude ze mě fešák – to ještě uvidíte, co dokáže „Molučák“!!!

Pohoda na chatě2

Čekáme na paničku

Díl III. – Podzim života

Léto se pomalu nachýlilo ke konci a moje oblíbené výlety na chatu skončily. „Ach jo“, to bude otrava. A ke všemu se chystala výstava ptáků v Botanické zahradě. Tak to ještě ke všemu na mě nezbude čas. To je druhé „ach jo“. Ke třetímu „ach jo“ už nedošlo. Sice panička opravdu nebyla skoro doma, ale … já začal jezdit taky do Botanické zahrady na výstavu s ní. To čučíte, co? Zase po dlouhých létech, kdy jsem býval vystavován jako krásný exemplář, jsem tam byl také osobně. Nevěříte mi? Tak přece třetí „ach jo“, ale nad Vámi chovateli. Vždyť vy přes svůj zdravý zrak houbeles vidíte. Jistěže jsem nejezdil se vystavovat a soutěžit o nějaké poháry či kokardy. To mě nikdy nebralo. Já se tam jezdil slunit. Mezi pokladnou a tropickým skleníkem je takové šikovné závětří s trávníkem, zastíněné stromem Ginkgo. Tam jsem měl svou nízkou větev, mističky s mňamkami a pitím. Já si užíval sluneční lázeň a kousek ode mě se v košíku na trávě předváděla mláďata ararauny a kakadua před hloučkem lidí. Já o všem věděl – a nevidím. Tak co je vlastně ta slepota?

Ke konci výstavy bylo chladněji, tak jsem se přestěhoval do závětří – nahoru na balkónek. A stačila jen bedna od zeleniny a opět jsem byl neviditelný.

Krátce po výstavě u mě nastal velký problém. Opět se mi zanítilo očičko. Úplně se mi rozpadla rohovka a já musel na operaci. Bylo nutné poškozené oko odstranit úplně. Hned po zákroku jsem šel domů. Dostal jsem plno kapiček, a brzy se mi to celé zhojilo.

Venku začalo opravdu chladno a tím skončily mé výlety za sluníčkem úplně. A tak jsem se musel zabavovat doma. Ráno začalo vždy tím, že mě panička sebrala z gauče, ošetřila oči a přenesla do klece uprostřed pokoje. Uprostřed proto, abych o nic nepřišel a měl o všem přehled. Už jsem měl připravené moje mističky s krmením a všemi různými dobrotami i léky. Samozřejmě, že už dávno papám sám z misky. Vždycky je všechno přesně na svém místě a já pak vím, kam hrábnout. Přes den poslouchám cvrlikání ptáků z okolních klecí, poskakuji na svém bidýlku a posiluju svou kondičku, chroupu připravené větve k okusu anebo klimbám, abych byl na večerní hrátky pěkně odpočatý. Když přijde panička, pustí mě ven a já courám po bytě až do večera. Pak si sednu někomu na klín, dám si večeři z mé skleněné mističky – vždycky nějakou delikatesu – masíčko se zeleninou (ptačí polívka), bramboru, rýži, máčené granulky, banán (to zbouchám aspoň půlku), kompot či jiné laskominky, poslouchám televizi, abych věděl, co se děje ve světě, a nechám se drbat. Jakmile jdou všichni spát, nastává náš čas s mojí paničkou. Přestěhujeme se do předsíně, abychom nerušili ostatní. A tam dostávám své večerní medicíny, kapičky do očí a hlavně si nechávám rozbalovat peříčka. Díky tomu přípravku Biotin H se mi velice zlepšilo peří. Záda už mám pěkně zapeřená. Když je toho dost, nechám se uložit na gauč do mých ručníků a polštářků. Abych si byl jistý, že mě panička pořád hlídá, občas to zkontroluju. Jemně zakňourám: „ŤUÍÍÍ“. A panička hned tiše odpoví: „ťuííí“. Tak to je pak všechno v pořádku a já můžu zase v klidu spinkat.

Některé dny mám koupání. To se napustí malý modrý škopíček (né, že bych ho viděl, ale říkali, že je modrý) teplou vodou, já si sednu paničce na ruku, abych se nebál, ponoří mě do vody a už se čvachtám. Máme to trochu zkomplikované kvůli mým očím. Dáváme pozor, aby se mi tam nedostala voda. Pak mě panička vyndá, zabalí do ručníku, aby mi nebyla zima, a musíme ještě umýt hlavu. To se nechám zaklonit dozadu jako u kadeřníka. A cpu tam svou hlavu co nejvíce do vody, abych si celou chocholku pořádně vykoupal. S tou si dáváme nejvíc záležet. Musím ji mít pořád čisťoučkou a pěkně vyčesanou do parády. Když jsem zmáchaný jako zmoklá slepice, řekne panička, že to už stačí a musím ven. Jsem vysušován ručníky a pak napochoduji před elektrické topení a dosychám. Je to jako na slunci, jen to hřeje ze země a ne z oblohy. Ostatně, jak začalo být doma větší chladno, chodím se k těm kamínkům nahřívat vždycky, když mě studí nohy.

A takto čas vesele plynul a já si užíval svého zaslouženého „ptačího důchodu“. Škoda, že to nemohlo být na dýl. Začal jsem být stále víc spavý, méně jsem trénoval, i těch dobrůtek jsem jedl méně. Časem mi bylo v noci chladno, tak jsem spal zabalený v larise. Můj čas pomalu dotikával. Až jsem jedné noci usnul zachumlán do mých peřinek … a ráno se již neprobudil.

Poslední foto2

Kakadu molucký Honzík skončil svou dlouhou a neblahou životní pouť 6.listopadu 2009 kolem čtvrté hodiny ráno. Ve tři hodiny se ještě nechal něžně pomazlit a znovu zachumlat do svých peřinek a pak usnul navždy. „Spi sladce, Honzíčku“.

Ať se Tvůj životní příběh stane výzvou pro chovatele, aby se dívali nejenom očima, ale také srdcem. Aby nepřehlédli, co ve svých klíckách drží za úžasné ptačí osobnosti. Dívejte se kolem sebe tak, abyste opravdu „uviděli“.

Věk Molučáka Honzíka není znám, souvztažně k jedinému prameni – byl dovezen roku 1971 z Indonézie, je jisté, že byl starší nad 40 let. Pitvou bylo prokázáno, že se jedná o velmi starého ptáka. Vzhledem k jeho zdravotním problémům je jisté, že se jednalo o velmi silného vitálního jedince. Jeho hlavní problém (pominu-li nevšímavost chovatelů) byl zdravotní – nemoc zvaná parakeratóza, která je pravděpodobně velmi ojedinělá. Zatím neexistují žádné dokumentace o léčbě a výsledcích, možná také z velké chyby chovatelů – nemoci nezkoumat, neléčit, apod. Během podpůrné léčby – denní přidávání Biotinu H, došlo k markantnímu zlepšení. Po létech začalo vyrážet nové (kvalitní) peří na zádech, kde došlo k téměř plnému zapeření, a zčásti se začala obnovovat nová pera na letkách. Bohužel, díky příliš pozdní léčbě a stáří ptáka se nestihlo dosáhnout dlouhodobějších výsledků.