Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Antoine de Saint-Exupéry

Jak přišla k svému jménu? Jako ptačí miminko, neuměla pečovat o peří a tak byla jako ušmudlaná. Začali jsme jí říkat Šmudlinka, pak Muchlinka, nakonec Muchla. To jméno na ni velmi sedí, protože se i ráda muchluje.

Když před léty praskla moje skořápka a já se vylíhla do velkého smrkového pařezu, bylo kolem mne již osm dalších sourozenců. Nejstaršímu bylo už pět dnů. Já byla poslední - devátá. Na moje rodiče to bylo příliš, naprosto nestíhali krmit naše otevřené zobáčky. A tak se maminka rozhodla situaci řešit redukcí - čili ty nejmladší odstranit

Papouška Jonáše přinesli zoufalí majitelé, protože už se nedokázali dívat, jak si ubližuje, trhá peří i kusy kůže a evidentně dost trpí. Pohled na něj byl hodně traumatizující, jedním slovem – Smrtonoš! Při lékařském vyšetření se zjistilo, že jeho problémy se škubáním nejsou jen pouhým zlozvykem, ale vše je podníceno špatným zdravotním stavem.

Zorinka byla prvním handicapovaným ptákem přijatým v roce 2000. Tento papoušek stojí na prvopočátku Laguny, jí to před léty všechno začalo. "Zorinka - koči-koči-kočička... ťúúúť." Tato jemná autopochvala, a na druhé straně její šťavnaté: "Dopr-dopr-dopr....!!!" (nelze publikovat).

... Tak to byla Zorinka.

Příběh Harýčka začíná asi jako mnoho a mnoho jiných situací v běžných rodinách. Tatínek, maminka, synáček… Chlapeček roste, jde do školy, pobere trochu rozumu a moc, nesmírně moc si přeje kamaráda – pejska. Po mnohých rodinných dohadech přijdou Vánoce a malý chlupatý uzlíček pod stromečkem – ejhle štěňátko jorkšírského teriéra!

Těžko se mi vzpomíná na minulost, už vše zakrývá milosrdný mrak zapomnění. Ale přeci, rozhrnu-li temné závěsy historie, odehrává se před mou myslí tento smutný děj: Krásná exkluzivní voliéra, o jakých si mnozí chovatelé nechávají jen zdát. Dno voliéry mírně svažité, rozdělené do oddílů malých terásek, a celé vydlaždičkované, aby každý den proudy čisté vody omývaly dno k dokonalé čistotě.

Původní páníček si mě a mého kamaráda Oskara pořídil oba jako domácí mazlíčky. Hodně se nám věnoval, hrál si s námi a učil nás mluvit. Oskarovi to šlo moc dobře a povídal celé věty. Já se sice také snažila, ale nejsem tak trpělivá, takže jsem se víc vztekala a umím spíš nadávat. Naneštěstí se něco páníčkovi v životě pokazilo a musel se přestěhovat. No a my taky, bohužel ne s ním, ale do malé pracovny v jeho zaměstnání.

Už od jako malá holka jsem si vždycky přála ptáčka - tehdy to byl kanárek. Žádné štěňátko ani kotě - prostě kanárek. A můj hodný dědeček mi ho přes protest celé rodiny pořídil. Já ho nechtěla hladit a mazlit se. Jen jsem mu dělala pomyšlení, radovala se z jeho veselosti a krásného zpěvu. Ale přesto jsem v koutku duše toužila po velkém papouškovi.

 maruš web

Tento příběh je velmi krátký a se špatným koncem. Marušku přivezli ve stáří dvou let, protože si oškubala hruď a břicho.