Těžko se mi vzpomíná na minulost, už vše zakrývá milosrdný mrak zapomnění. Ale přeci, rozhrnu-li temné závěsy historie, odehrává se před mou myslí tento smutný děj: Krásná exkluzivní voliéra, o jakých si mnozí chovatelé nechávají jen zdát. Dno voliéry mírně svažité, rozdělené do oddílů malých terásek, a celé vydlaždičkované, aby každý den proudy čisté vody omývaly dno k dokonalé čistotě.

 Stěny dost široké, oddělené od ostatních boxů průsvitnými deskami, za kterými se jen těžko dal tušit jakýsi pohyb – možná dalších chovných párů vzácných papoušků – kdo ví? Délka voliéry skoro nekonečná – úplně bezva se tu létá.

Perfektní krmení – dvakrát denně jako v Loro Parque. Ráno různé druhy ovoce a granule, večer bohatá směs všech možných zrníček. Samozřejmě stálé čistá voda, zda ji nosil člověk nebo automat, ani nelze zjistit. Ráno se postupně nasvěcuje vnitřní ubikace svítidly Arcadia, pod kterými je tak příjemně, i když je venku zamračeno. Po celou dobu běží přístroje, které čistí a zároveň zvlhčují vzduch na přesně předepsané hodnoty. Je-li venku teplo, otevřou se vyklápěcí dvířka v protější vzdálené stěně a můžeme se volně proletět na sluníčko do venkovní voliéry v nádherně upravené zahradě – my dva, já a můj milovaný kakaďák Kuba.

Žijeme v luxusu, vůbec nic nám nechybí, léta rajsky plynou, vše přesně podle předpisů. Jak to, že se jednoho dne udělalo Kubovi tak špatně? Přestal jíst a těžce dýchal. Něžně jsem ho probírala, ale nepomohlo to. „Automaty, halóóó, něco strašného se děje!“ Nic. Žádná čidla nereagovala, nic nezačalo houkat na poplach, světla výstražně neblikala. Vše fungovalo podle předepsaného systému, jako by se nic nedělo. Začalo být zle i mě. Konečně se rozevřela stěna, přišlo několik lidí, odebrali nám vzorky a pak nastalo léčení. Po čase se Kuba začal lepšit, já byla slabší a bylo mi stále hrozně. Když už Kuba mohl i létat, znovu se otevřela stěna, opět tam vlezli ti lidé a mého Kubu odchytli do bedny a odvezli. Po mě koukli a řekli: „Hm, tohle nebude k ničemu“ a odešli. Od té doby jsem Kubu už nikdy neviděla. Stále jsem dostávala léky, snad trochu zabíraly. Ale k čemu? Zůstala jsem sama. Ve velké, krásné voliéře, v tichu, izolaci, v mrtvu. Vzdala jsem život a rozhodla se umřít úplně. Z posledních sil jsem si okousala letky, ocas i peří na celém těle. Svěsila jsem křídla, která mi tak částečně ochrnula. A pak se naposledy otevřela stěna, přišel člověk a odvezl mě na kliniku k utracení, abych se už netrápila – konečně!

V ordinaci mě strčili do menší klece, vzali krevní vzorky a zase se to zkomplikovalo – čekali na výsledky. Už jen jako ve snu jsem slyšela ten hovor do telefonu: „ dle výsledků stále bojuje s infekcí, dalo by se to léčit, ale psychicky je na tom zle, už nemá sílu a motivaci. Převezmete si ji? Prima, tak ujednáno“. Neslyšela jsem tu odpověď na druhé straně sluchátka, ale k utracení nedošlo. Naopak, začali do mě prát injekce a jednoho dne přijela moje nová panička. Přišla a pošeptala mi: „Neboj, děvenko moje, to spravíme. Uvidíš, jednou budeš krásná princezna a všichni Tě budou obdivovat“. Asi blbě viděla, protože já vypadala strašně, tak za pár minut hodit do kafilérky. Místo toho mě šoupla do bedýnky, nafasovala plnou kabelu injekcí a jelo se do „pakárny“ (dnes Laguna).

Ubytovala mě do větší voliérky – ty, jo! Takovýchto „voliérek“ by se do té mé původní vešlo asi sto. Vlastně celá místnost by se tam vešla několikrát. Ale co je tu ptáčků? Naproti sedí na vysokém parkosu ara Jára, napřažené pravé křídlo k pozdravu a hezky mě vítá: „Čau“. Než se zmůžu na odpověď, zdraví mě vedle kakadu gofinka s límečkem na krku, aby se nemohla trhat. Naproti eklektus, také s korzetem – a jak se už pěkně zapeřuje. Kvrrk, kvrrk, tiše se představuje amazonka Viki – chudinka, přišla o nohu, když její voliéru napadla škodná, ale už si zvykla a docela umí pěkně šplhat, jen jí to všechno déle trvá, ale tady to nikomu nevadí. A támhle další amazoňan – točí se mi z toho hlava, takových kamarádů! Všichni tu mají nějaký problém, ale přitom se tu pořád něco děje a je tu veselo. Takže na nějaké smutky tady nezbývá čas.