You become responsible, forever, for what you have tamed. Antoine de Saint-Exupéry

Těžko se mi vzpomíná na minulost, už vše zakrývá milosrdný mrak zapomnění. Ale přeci, rozhrnu-li temné závěsy historie, odehrává se před mou myslí tento smutný děj: Krásná exkluzivní voliéra, o jakých si mnozí chovatelé nechávají jen zdát. Dno voliéry mírně svažité, rozdělené do oddílů malých terásek, a celé vydlaždičkované, aby každý den proudy čisté vody omývaly dno k dokonalé čistotě.

 Stěny dost široké, oddělené od ostatních boxů průsvitnými deskami, za kterými se jen těžko dal tušit jakýsi pohyb – možná dalších chovných párů vzácných papoušků – kdo ví? Délka voliéry skoro nekonečná – úplně bezva se tu létá.

Perfektní krmení – dvakrát denně jako v Loro Parque. Ráno různé druhy ovoce a granule, večer bohatá směs všech možných zrníček. Samozřejmě stálé čistá voda, zda ji nosil člověk nebo automat, ani nelze zjistit. Ráno se postupně nasvěcuje vnitřní ubikace svítidly Arcadia, pod kterými je tak příjemně, i když je venku zamračeno. Po celou dobu běží přístroje, které čistí a zároveň zvlhčují vzduch na přesně předepsané hodnoty. Je-li venku teplo, otevřou se vyklápěcí dvířka v protější vzdálené stěně a můžeme se volně proletět na sluníčko do venkovní voliéry v nádherně upravené zahradě – my dva, já a můj milovaný kakaďák Kuba.

Žijeme v luxusu, vůbec nic nám nechybí, léta rajsky plynou, vše přesně podle předpisů. Jak to, že se jednoho dne udělalo Kubovi tak špatně? Přestal jíst a těžce dýchal. Něžně jsem ho probírala, ale nepomohlo to. „Automaty, halóóó, něco strašného se děje!“ Nic. Žádná čidla nereagovala, nic nezačalo houkat na poplach, světla výstražně neblikala. Vše fungovalo podle předepsaného systému, jako by se nic nedělo. Začalo být zle i mě. Konečně se rozevřela stěna, přišlo několik lidí, odebrali nám vzorky a pak nastalo léčení. Po čase se Kuba začal lepšit, já byla slabší a bylo mi stále hrozně. Když už Kuba mohl i létat, znovu se otevřela stěna, opět tam vlezli ti lidé a mého Kubu odchytli do bedny a odvezli. Po mě koukli a řekli: „Hm, tohle nebude k ničemu“ a odešli. Od té doby jsem Kubu už nikdy neviděla. Stále jsem dostávala léky, snad trochu zabíraly. Ale k čemu? Zůstala jsem sama. Ve velké, krásné voliéře, v tichu, izolaci, v mrtvu. Vzdala jsem život a rozhodla se umřít úplně. Z posledních sil jsem si okousala letky, ocas i peří na celém těle. Svěsila jsem křídla, která mi tak částečně ochrnula. A pak se naposledy otevřela stěna, přišel člověk a odvezl mě na kliniku k utracení, abych se už netrápila – konečně!

V ordinaci mě strčili do menší klece, vzali krevní vzorky a zase se to zkomplikovalo – čekali na výsledky. Už jen jako ve snu jsem slyšela ten hovor do telefonu: „ dle výsledků stále bojuje s infekcí, dalo by se to léčit, ale psychicky je na tom zle, už nemá sílu a motivaci. Převezmete si ji? Prima, tak ujednáno“. Neslyšela jsem tu odpověď na druhé straně sluchátka, ale k utracení nedošlo. Naopak, začali do mě prát injekce a jednoho dne přijela moje nová panička. Přišla a pošeptala mi: „Neboj, děvenko moje, to spravíme. Uvidíš, jednou budeš krásná princezna a všichni Tě budou obdivovat“. Asi blbě viděla, protože já vypadala strašně, tak za pár minut hodit do kafilérky. Místo toho mě šoupla do bedýnky, nafasovala plnou kabelu injekcí a jelo se do „pakárny“ (dnes Laguna).

Ubytovala mě do větší voliérky – ty, jo! Takovýchto „voliérek“ by se do té mé původní vešlo asi sto. Vlastně celá místnost by se tam vešla několikrát. Ale co je tu ptáčků? Naproti sedí na vysokém parkosu ara Jára, napřažené pravé křídlo k pozdravu a hezky mě vítá: „Čau“. Než se zmůžu na odpověď, zdraví mě vedle kakadu gofinka s límečkem na krku, aby se nemohla trhat. Naproti eklektus, také s korzetem – a jak se už pěkně zapeřuje. Kvrrk, kvrrk, tiše se představuje amazonka Viki – chudinka, přišla o nohu, když její voliéru napadla škodná, ale už si zvykla a docela umí pěkně šplhat, jen jí to všechno déle trvá, ale tady to nikomu nevadí. A támhle další amazoňan – točí se mi z toho hlava, takových kamarádů! Všichni tu mají nějaký problém, ale přitom se tu pořád něco děje a je tu veselo. Takže na nějaké smutky tady nezbývá čas.

Každý večer mě panička čapne, páníček dá injekci a hned zase šupajdím zpátky do „pakárny“, jak se dříve říkalo (dnes Společnost Laguna). Cítím se tu docela bezpečně a pomalu zapomínám na své trápení. Pěkně jsem zesílila. Trochu se mi srovnala i křídla, ale k létání to nikdy už nebude. Společně s novou chocholkou mi narůstá i sebevědomí. A najednou vím, že jsem papoušek kakadu a budu si vybírat a poroučet. Oblíbila jsem si páníčka, ženský vlastně nesnáším, a především ne moji paničku, protože mě chytá do ruky. Cuchá mi tak moje nové peří, které si opečovávám, jak se správně má. Nenaštvala se a jen řekla: To nevadí, je vidět, že už jsi v pořádku“

A hoplá – stěhuji se do kanceláře k páníčkovi. Tam totiž nesmí ženský, jen chlapi. Je to jako ve filmu „Noc na Karlštejně.“ Pěkně mě tu páni rozmazlují, hezky jsem si je obtočila kolem drápu. Nosí mě na sluníčko, rozbalují brčka na hlavičce a předkládají laskominky. Čas od času přijde moje panička mě zkontrolovat a hlavně obdivovat: „Vidíš, Josee, teď už jsi opravdová krásná princezna.“

A jak čas plynul, přestala jsem se lidí bát a mohla jsem se vrátit do skupiny papoušků. Začal mě bavit svět kolem mě. A tak jsem se přestěhovala do vlastní klece ve velké voliéře v Botanické zahradě a shora dohlížela na provoz skleníku, aby všechno klapalo, jak má. Po nějaké době mě začali navštěvovat moc hodní páníčci. Nevím, kde se vzali, ale začalo mi být s nimi dobře. A pak bylo rozhodnuto, že se k nim na zkoušku přestěhuju. Jupííí. Mám se tady jako královna, pečují o mě, rehabilitují moje křidélka a jsem tu moc spokojená. A tak už tady zůstanu, je to konečně můj domov.

josefinka 03  josefinka 01

  

Do you want to support parrots in the Laguna?

Details HERE

 

For one - off financial assistance use transparent bank account: 2501164977/2010
Bank: Fio banka, a.s.
IBAN: CZ70 2010 0000 0025 0116 4977
BIC kód: FIOBCZPPXXX

Transaction HERE