Zorinka byla prvním handicapovaným ptákem přijatým v roce 2000. Tento papoušek stojí na prvopočátku Laguny, jí to před léty všechno začalo. "Zorinka - koči-koči-kočička ... ťúúúť." Tato jemná autopochvala, a na druhé straně její šťavnaté: "Dopr-dopr-dopr....!!!" (nelze publikovat).

... Tak to byla Zorinka.

 Kde se vzala a kolik jí opravdu bylo, to si nepamatovala už ani ona. Prostě tu najednou byla zpráva od kolegů chovatelů:

Kakadu žlutočečelatý - samice,  původ neznámý, stáří jakbysmet - no nejmíň 17 let si ji předávali chovatelé mezi sebou. Oškubaná, útočná až nebezpečná, neumístitelná. Samozřejmě jsme pro ni hned na udanou adresu jeli. 

Byl večer, paneláková garsonka, vítá nás štěkotem psíček. A tam v koutě je malá kulatá klec a v ní ona - tak tady ji máte, a nejraději má sladké koláče. Na dotaz, zda jí tak malá klec stačí, se dozvím, že v ní je už pět let. Popadneme klec a mažem do auta. Celou cestu hladím po hlavičce tu odrbanou kreaturu a chce se mi brečet. Ale to už jsme doma. Je asi deset večer. Postavím klec (řekla bych spíš přenosku na kaktusy) na stůl, otevřu dvířka a nabídnu ruku. Zorinka - jako chytrá holka - okamžitě vyleze a rafne mě do malíčku. No hlavně, že jsme se tak rychle seznámily. Hned ráno se omluvím amazoňanům a zkonfiskuju jim pojízdnou voliéru. Stejně ji používali pouze jako držák na misky a jinak lítali volně po pokoji." Tak Zorinko, to je tvoje nová klícka - ale jen, když budeš sama doma, aby sis neublížila, jinak budeš bydlet volně." Zorinka se adaptovala velmi rychle. V prvních dvou měsících se notně zvýšila spotřeba obvazového materiálu. Zorinka se činila, devastovala hlavně nás.  Ale to se časem vylepšilo. Zvykla si i na mě, ačkoliv ženské opravdu hodně nesnášela. Do manžela se úplně, ale úplně zamilovala. Ráda s ním popíjela ranní kávu a měla i mnoho jiných nezdravých návyků - kradla lidské jídlo - nejlépe to nejtučnější. Postupně se musela učit jiné stravě - i ovoce a zelenina se tu podává (místo smažených řízků!).  Nejdůležitější bylo Zorinku zabavit - co zabavit! - zaměstnat prací, vlastně totálně udřít. Jedině tak je večer kakadu spokojený se životem. A tak jsem každý den musela vymyslet novou pracovní náplň. Jednou to byl kbelík se psími granulemi - ty rozdrtit a rozházet po kuchyni, no to byla dřina. V zimě dostala několik polínek a vyráběla třísky do kamen - byla velmi výkonná, rozdávali jsme je i sousedům.

Před vánocemi louskala vlašské ořechy. Naštěstí jí moc nechutnaly, tak je drtila na šrot včetně skořápek - jen to neuměla třídit, takže se to nedalo použít ani na cukroví. Nejvděčnější byly zčásti ztrouchnivělé pařezy - ty jí vydržely i několik dní. V teplých dnech jezdila pravidelně autem na chatu. Seděla na opěrce u sedačky. V půli cesty jsme zastavili na lesní cestě, Zorinka vykonala potřebu (čili udělala "kák", za což byla nekonečně pochválená) a jelo se dál. Na chatě courala kolem domku, a když ji to omrzelo, sama zalezla dovnitř a dala si spánek ve své kleci. Za půl roku se natolik zklidnila, že bylo možné ji vozit na veškeré cesty i návštěvy. Dávala si vždy pozor, aby se neztratila. Sice dokázala létat, ale nikdy nedoletěla daleko. Čekala, až ji najdeme a zachráníme. Velmi jí svědčil zdravý pohyb. Chodila s námi venčit psy do lesa. Tam jsme ji nesli na ruce či na rameni, ale zpátky musela pěšky, aby si také obrousila drápky. To pak mazala domů, i křídla použila. Čekala před bránou, až jí otevřeme a ona majestátně vpochoduje na dvorek. Byla nekonečně mazlivá a vděčná za pohlazení. Jen to peří jí už nikdy nedorostlo. Folikuly byly už nevratně poškozené a nové peří nemělo z čeho narůst. Po dvou letech se v zimě nachladla a dostala zápal plic. A tehdy jsme na rentgenovém snímku zjistili, že je na tom velmi špatně. Důsledek lidské stravy - úplně poničený trávicí systém. Zdeformovaný žaludek vyplňoval břišní dutinu i místo na plicní vaky. Jen díky velmi aktivnímu pohybu dokázala ještě dýchat. Zápal plic jsme vyléčili, ale stejně v důsledku celkového oslabení nás tu zimu později opustila.

Se Zorinkou jsme zažili moc krásných chvil. Pominu-li prvních pár měsíců, kdy se nás snažila rozsekat na cucky, s ní byla opravdu zábava. Byla ale velmi náročná na čas. Zabavit, vymazlit a upracovat kakadua každý den nebylo jednoduché. A jejich smysl pro spravedlnost, že každé příkoří musí být potrestáno, to nelze vždy dobře odhadnout. Stačilo, když jí něco spadlo nebo jen vylekalo! První, kdo jí přišel do rány, byl viník a už měl kousanec, ani nevěděl za co. Samozřejmě kromě manžela. Ten měl absolutní imunitu. Prošla s námi i několik sezón výstav v Botanické zahradě. Stala se tak prvním maskotem klubových výstav.